Demonopolizace povinného ručení

Jak všichni vědí, byl jsem parlamentní lobbyista. Na základě novinových titulků má jistě každý detailní představu o tom, že lobbyista musí být nejméně zločinec. Že to je jistě monstrum, které na tajných schůzkách ovlivňuje chod dějin a ještě za to dostává tučné úplatky….

Že se ve své podstatě, pokud se provozuje standardně a poctivě, jedná o profesi veskrze normální, zajímavou a občas i docela zábavnou, se pokusím postupně vykreslit na několika případech.

Odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla.

Již od začátku devadesátých let se připravoval zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla tedy tzv. povinné ručení. Blížil se pomalu konec desetiletí a již třetí verze zákona spadla pod stůl. Monopol na tento druh pojištění si držela Česká pojišťovna a řádně z toho profitovala.

Na trhu v České republice se již pohybovaly jak soukromé domácí tak zahraniční pojišťovny. A jedné z nich došla trpělivost. Na základě příslibu jistého ministra financí a pozdějšího premiéra, že monopol „příští rok“ padne …., již třetím rokem provozovala systém poboček dimenzovaný na tento druh pojištění a tato drahá infrastruktura pracovala pouze na 30%. Proto si najala lobbyisty, aby tento segment pojištění otevřely pro celý trh k 1.1.2000.

Úkol veskrze zajímavý.

Byl začátek roku 1998 a zdálo se, že je spousta času.

Práce lobbyisty musí být v prvé řadě systematická.

Prostudoval legislativní plán práce vlády, zjistil jaké v něm jsou termíny a pustil se do práce.

Začal jsem schůzkami na ministerstvech s úředníky, kteří již přestali věřit, že jejich práce má smysl a opravdu nedoufali, že by se nám mohlo společně podařit posunout tuto věc kupředu. Následovaly schůzky s novináři, kteří se o téma dlouhodobě zajímali, s asociací pojišťoven, schůzky s politiky…… a kamínky v mozaice začaly pomalu vytvářet obraz.

Po vytvoření časového plánu bylo hned zřejmé, že termín 1.1. 2000 je zcela šibeniční.

Pracovat jsme museli na dvou frontách 1) příprava zákona, 2) vytvoření konsensuálního prostředí pro přijetí zákona. Z těchto dvou úkolů byl ten druhý obtížnější, a to i přesto, že se legislativní proces komplikoval a v průběhu roku došlo dvakrát k posunutí termínu schválení věcného záměru zákona.

Poměrně rychle se ukázalo, kdo si pád monopolu nepřeje.

Pokud politici něco nechtějí, ale zároveň vědí, že to nemohou říci otevřeně, protože veřejnost chce něco jiného, vymyslí zástupnou komplikaci, na které neustále dokola dokazují, proč něco nejde. Neustále to omílají a zdůrazňují, že až toto bude vyřešeno, tak ………

Proto jsem znovu obešel, úředníky, odborníky z pojišťoven, novináře i politiky a ptal se, proč ještě není povinné ručení zbaveno monopolu. Jejich odpovědi mi daly návod na jakou argumentaci se připravit. Ve spolupráci s úředníky ministerstva financí jsem na všechny námitky připravil fundované odpovědi. Těmi vybaven jsem kontaktoval některé novináře a poskytl kvalifikovanou argumentaci (hantýrkou - nabrífoval jsem je). Zároveň jsem se s nimi domluvil, že při rozhovorech s politiky na téma povinné ručení položí nejen obecnou otázku, ale následně naváží další, tentokrát již odborně vyfutrovanou a donutí je ke konkrétním odpovědím a k zaujetí jednoznačného stanoviska.

Takto se pomalu a postupně podařilo vytvořit atmosféru, že neexistuje problém, proč by zákon o demonopolizaci povinného ručení neměl být přijat, a že veřejnost si konec tohoto monopolu žádá.

Vedle této aktivity probíhala jednání na ministerstvu financí a každý týden se řešily nové a další problémy, proč si někdo myslí, že by se demonopolizace v připravovaném termínu neměla stihnout. Každý vyřešený problém znamenal objevení dvou dalších.

Na konci roku 1998 vyvstal další problém, jeden z klíčových úředníků dostal nabídku, aby z ministerstva odešel do jedné ze soukromých pojišťoven. Jeho odchod by znamenal konec celého snažení.

Nakonec jsme se domluvili, že tento projekt, kterému věnoval několik let života, je důležitější než vyšší plat v soukromém sektoru – a pak že nemáme loajální úředníky!!!!

Konečně vláda schválila věcný záměr zákona. Paragrafované znění se již připravovalo paralelně, a tak mohl být návrh zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla odeslán na Úřad vlády. 17. února 1999 byl návrh zákona schválen a odeslán do Poslanecké sněmovny.

Zpravodajem byl určen poslanec, jeden z těch, kteří od samého počátku „podporovali demonopolizaci“, ale stále jim na srdci leželo dokonalé řešení všech problémů s tím spojených, a proto se obávali rychlého pádu monopolu. Čertovo kopýtko se vždy ukrývá v detailu a pan poslanec to velice dobře věděl. Proto si vybral jako záminku evidenci pojištěnců §§ 15 a 17 a způsob fungování kanceláře pojistitelů. V tu chvíli však již byl vlak rozjetý a našim spojencem se stal významný politik z vládní levicové strany. Průběžně jsem jej informoval o všech krocích.

Jasně se ukazovalo, že odpůrci demonopolizace hrají jen o čas a jediné, o co jim jde, je jeden rok monopolu navíc.

Čas neúprosně běžel a všem nám bylo jasné, že hraje proti nám.

V průběhu přípravy na jednání ve výboru jsem si poprvé uvědomil moc nikým nevolených a neodpovědných právníků legislativního odboru Poslanecké sněmovny. Jejich rozbory zákona úředníky ministerstva financí přiváděly k zoufalství. Zvláštní bylo, že těmto zaměstnancům sněmovny poslanci věřili mnohem více, než lidem, kteří nad přípravou zákona strávili několik let.

Na jednání rozpočtového výboru se poslanci předháněli v tvořivosti, každý věděl jak by systém měl fungovat. Jeden z poslanců se slovy: “Nabourá do mě papaláš a ještě se budu muset handrkovat s financema (MF ČR) o úhradu škody“, předložil návrh, aby i vozy státu musely být standardně pojištěny u komerčních subjektů. Do té doby, a i dnes tomu tak je, za tyto vozy případnou škodu hradí ministerstvo financí.

Celé druhé čtení jsme seděli jak na trní, bylo nám jasné, že některé předložené pozměňovací návrhy pokud by byly schváleny jsou sto skutečně odsunout účinnost zákona.

S úředníky ministerstva jsem byl na chodbě a rozebírali jsme, co který pozměňovací návrh přinese. Následujících 14 dní jsme připravovali rozbory jednotlivých pozměňovacích návrhů. Jelikož jsme však byli odborníky na zákon o odpovědnosti za škodu, nikoho nás nenapadlo, jaký další dopad mohou předložené pozměňovací návrhy mít.

Jak se ukázalo zcela zásadní, ale to až později.

Třetí čtení proběhlo v červnu a kytice doručená na organizační odbor sněmovny zabezpečila urychlený přesun návrhu zákona do Senátu. I když to je přes ulici, formální cesta může někdy trvat až neuvěřitelně dlouho.

V Senátu se situace opakovala jako přes kopírák.

A tak senátoři nic nedbali toho, že vrácením zákona sněmovně ohrožují jeho schválení. Senát vrátil návrh zákona, kytice opět zařídila urychlený přesun z jedné komory Parlamentu do druhé. Sněmovna následně 13.7. přehlasovala senátní návrh a podpis prezidenta, ukončil legislativní proces.

Po vyjití zákona ve sbírce zákonů se ale strhla mela ………

Poslanci svými pozměňujícími návrhy ohrozili bezpečnost státu. Onen nevinný požadavek na to, aby vozy státu byly řádně pojištěny, totiž ve svém důsledku znamenal, že i vozy všech tajných služeb musí být pojištěny u komerčních subjektů a tím dojde k jejich kompletnímu odtajnění.

Následovala legislativní proces v podobě tzv. legislativní nouze a vše se v parlamentu vrátilo do starých kolejí.

A tak na konci roku 1999 padl jeden monopol. Dnes již nikomu nepřipadne jak obrovská to byla změna, a jak všem pomohla. Trochu jsem k tomu s úžasnými lidmi z ministerstva financí přispěl. I když budou někteří vždy používat slova lobbying a lobbyista jako nadávku, já jsem na výsledek naší práce hrdý.

autor: Jan Levíček

Kontaktovat autora - Jan Levíček